Veškeré duchovní požehnání
Ef 1:1-14: "Pavel, z Boží vůle apoštol Ježíše Krista, bratřím věrným v Kristu Ježíši: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy. V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy."
Milí bratři, milé sestry, mějme dnes před očima text z Epištoly svatého Pavla Efezským, který jsme četli a který jsem vybral pro tuto neděli, abychom se podívali na dílo Boží spásy z takového širokého pohledu. Jsme v období postu, před Velikonocemi a Velikonoce nás koncentrují na Golgotu a na prázdný hrob. A my se dnes podíváme na to, co bylo dávno předtím, a také na to, co bude po dnešním dni. Dnešní téma jsem nazval: Veškeré duchovní požehnání, kompletní duchovní požehnání.
Nevím, jestli jste se již někdy setkali s přáním „Pán Bůh ti požehnej“. Někteří lidé se tak loučí. V anglické korespondenci tuto větu také používám, když končím dopis. Jednou mi jeden mladý bratr při loučení takto přál a nato jsem mu odpověděl: „Děkuji za přání, ale Pán mi už požehnal.“ Asi jsem ho takovou reakcí překvapil, ale pak jsme měli hezký rozhovor a mohl jsem mu říct o tom, že my křesťané si samozřejmě rádi přejme, aby nám Pán Bůh dále žehnal, ale nesmíme zapomenout na to, že Bůh nám už požehnal. Nevidět toto požehnání by bylo hrubou chybou a naším ochuzením. Můžeme si přát cokoliv dobrého, ale současně přitom vidět Boží požehnání, které se již stalo.
Toto slovo zaznívá i v dnešním přečteném textu z Listu Efezským. Je důležité studovat tuto biblickou knihu? Jsem přesvědčen, že ano. Existují dvě základní nejdůležitější otázky, které si musíme v křesťanském životě položit. První: Kdo je podle Bible křesťan? A druhá: Co je církev? Na tu druhou otázku odpovídá v obsáhlé diskusi právě List Efezským. Tam je základ ekleziologie – učení o církvi. Jsem velmi vděčný za naše otce víry v Církvi bratrské, kteří se propracovali k určité ekleziologii, vybojovali zápas o to, co je církev. Ale co my dnes na začátku třetího tisíciletí? Rozumíme tomu, k čemu oni dospěli? Nemáme podstoupit zápas o poznání a jisté přesvědčení o tom, co je církev, co znamená mé členství v ní, co to je můj křest, moje účast na společenství Božího lidu tak pestrého, tak různorodého? Mám za to, že je velmi důležité stále hledat odpověď na otázku, co je církev. Vstupujeme do tohoto zápasu bolestně a ve sboru máme různá pojetí církve. Možná právě proto, že učení Písma nerozumíme plně. Apoštol Pavel začíná svou diskusi o tom, co je církev, tématem „Veškeré duchovní požehnání nebeských darů je nám darováno v Ježíši Kristu“. Nejenom Golgota, Kristovo smírčí zastoupení a ukřižování za nás, nejen prázdný hrob, který je pro nás jistotou vzkříšení, ale veškeré Boží duchovní požehnání Bůh pro tebe, milý bratře, milá sestro, připravil.
Chtěl bych vás upozornit na jednu zajímavost. Tento oddíl od verše 3. po l4. je v řeckém překladu jedinou dlouhou větou, souvětím, kterou apoštol Pavel napsal z plností své duše, z přetékajícího srdce. O této větě Findley pověděl, že je to velkolepá brána, jakýsi zlatý řetěz, W. Hendriksen ji zase přirovnal ke sněhové kouli, která nabírá rychlost na svahu, když se nabaluje. Někdo jiný mínil, že je to první let orla, jenž vzlétne na chvíli, krouží, aby potom dosahoval plné svobody v oblacích. To jsou některé metafory použité vykladači, kteří studovali tento text a byli nadšeni. Tomuto textu říkáme trojiční doxologie, protože se v něm mluví o Otci a jeho díle v minulosti, o Synu v přítomném požehnání a o Duchu svatém sjednocujícím.
Dnes bych chtěl mluvit o čtyřech aspektech požehnání. V minulosti spočívá v našem vyvolení ke spasení (verše l-6). Přítomné požehnání, to je synovství – že se můžeme nazývat s pokorou Božími syny a dcerami (verše 5-8). Budoucí požehnání, to je plné Božího požehnání, jež způsobuje Duch svatý, který založil, vede a sjednocuje církev. A nakonec si povíme o rozsahu tohoto požehnání.
1. Požehnání v minulosti spočívá v našem vyvolení. Pavel dosahuje v tom popisu požehnání daleko do minulosti. Až tam, kde nebyl ještě svět, kdy existovala jakási „předchozí věčnost“. (To není matematický pojem, neberte mě za slovo, prosím.) Ale právě tehdy, kdy existoval pouze Pán Bůh sám a nic jiného, tehdy se vynořil skvělý plán. V Boží mysli vznikl velký projekt. Projekt o Kristu a o nás lidech. My a Kristus. My jsme tehdy ještě zcela určitě neexistovali, pouze v onom Božím záměru. A neexistovalo Kristovo smírčí dílo. Kristus existoval jako Bůh, Syn, kterým je vždycky. Ale tenkrát Bůh připravil, vymyslel plán pro nás. K tomu rozhodnutí, abychom my se stali Božími dětmi, došlo velmi dávno, mnohem dříve, než ty ses rozhodl pro Pána Ježíše Krista.
To je Boží vyvolení, rozhodnutí o nezasloužené milosti. Jeho cílem bylo, abychom byli svatí a neposkvrnění před Bohem, abychom byli jeho syny, dětmi, abychom měli s Bohem vztah a abychom zde na světě jako zrcadlo odráželi Boží slávu. „K chvále slávy milosti své…“ přeložili Kraličtí. To je účel a cíl života na zemi, naší práce, našeho bytí. Vyvolení není těžká záležitost. Přece každý víme, že jsme se jednoho dne prostě rozhodli. Buď to byl den, nebo časový interval, kdy jsme řekli Pánu Bohu své „ano“. „Ano, já chci, Bože, přijmout to, co mi dáváš.“ Ale mohls to udělat svobodně jen proto, že se kdysi Bůh pro tebe rozhodl. Bratři a sestry, to nás může velice obohatit, když přemýšlíme o tom, že k našemu vyvolení došlo už dávno, ačkoliv my jsme se rozhodli nedávno. Celá staletí tento problém byl hádankou pro nejlepší křesťanské mozky. A pro nás je důležité trojí.
Zaprvé, abychom otázku vyvolení nechápali jako teorii, ale jako Boží čin ve Starém i Novém zákoně. Ve Starém zákoně je zjeveno jako vyvolení lidu izraelského uprostřed mnohých národů. A v Novém zákoně se vyvolení projevuje jako vyvolení mezinárodního společenství svatých církve. Nemáme to učení odmítat, ale pokorně ho přijmout. Nejlépe nám snad v této otázce pomáhá Kalvín, který v roce l558 přednesl 48 kázání v řadě za sebou na téma „Církev“ z Listu Efezským.
To druhé, co si máme u otázky vyvolení uvědomit, je, že učení o vyvolení nevede k omluvě hříchu, nýbrž ke svatosti. Nikdo nemůže říci: „Já jsem byl vyvolen a ať dělám, co dělám, ať žiji jakkoli hříšně, stejně budu spasen.“ Ne, milí přátelé. Učení o vyvolení je nám dáno proto, aby naše svatost a posvěcení rostly, ne, abychom omlouvali svůj hřích a neochotu poddávat se Kristu i v myšlení, v srdci, v projevování naší víry.
To třetí, učení o vyvolení vede k pokoře, a ne k pýše. Věřit tomu, že jsem jedním z vyvolených, není opovážlivost. Bůh nás totiž nevyvolil pro naše zásluhy, nýbrž proto, že nás miloval, když jsme byli mrtvi ve svých hříších. My jsme na svém vyvolení neměli podíl, protože jsme ještě ani neexistovali. Nemůže být tedy ani řeči o našich zásluhách. Boží vyvolení je zdarma, ponižuje lidskou pýchu, skutky a ctnosti. Proto pravda o vyvolení musí vést ke spravedlnosti, a ne k hříchu, k pokornému uctívání, a ne k pýše, ale k chvále Boží milosti.
2. Přítomné požehnání je v tom, že jsme synové a dcery Boží. V lásce nás předurčil k synovství. Vyvolení vede k adopci. Někteří rodiče si adoptovali děti dokonce i tehdy, když měli svoje vlastní. Tato adopce může být odpovědí na spekulativní otázku, proč Bůh stvořil svět, když věděl, že přijde hřích. Proč Bůh stvořil svět, v němž člověk zhřeší? On to věděl dopředu, a přesto jej stvořil. Milí přátelé, Bůh toto lidské poklesnutí použil k tomu, že uvěřivšímu člověku dal vyšší postavení, než jaké měl při stvoření. Když se člověk rozhodne věřit Bohu, pak i přesto, že padl, stává se Božím dítětem. Přestože je slabší než satan a jeho říše, může se stát Božím nástrojem k překonávání hříchu a zla. V tom je Boží sláva. Určil nás k vyššímu postavení, než bylo samotné stvoření, tím, že nás chce učinit (a mnohé už učinil) adoptivními syny a dcerami Božími. Je to velká výsada? Ano! Byli jsme vykoupeni, byly nám odpuštěny naše hříchy, dostali jsme synovský vztah k Bohu. Nejsme už otroci, ale synové, nejsme odsouzenci, kteří budou zavrženi na věčném soudu, ale jsme těmi, kdo byli přijati. To je jeden rozměr synovství, výsada. Druhý rozměr je odpovědnost. Pán Bůh nás nerozmazluje. Přikazuje nám, abychom byli svatí. Zaznívá nám to i v přečtených verších 5-8. V Ef 5,1 říká apoštol: „Buďte následovníci Boží jako děti milé.“ Získáme přístup k Bohu, velkou výsadu Božích dětí, ale také posvěcující práci Ducha svatého. Ten nás zneklidňuje víc než ty, kdo nevěří v Boha. Duch svatý způsobuje, že nás trápí hřích více než lidi, kteří nevěří v Pána Boha.
3. Budoucí požehnání ve sjednocení církve (verše 9-l0). Bůh nám dal poznat nejen vyvolení, nejen tajemství toho, že jsme Božími dětmi, ale dal nám také poznat tajemství budoucnosti. Dějiny světa mají smysl, spějí k určitému cíli. Toto tajemství bude objasněno v Ef 3. Tím tajemstvím Božím je nové společenství Židů i pohanů, kteří uvěřili, a jmenuje se církev. Tajemstvím je sjednocení Božích lidí v Kristu, shromáždění se v něm, jenž byl učiněn hlavou. Teď prožíváme konflikty, v budoucnu jednotu. V současnosti jsme rozděleni do různých denominací, avšak jednou budeme sjednoceni, protože víme, že nebe je jedno. Bratři a sestry, ale je tady otázka: Jsou do tohoto budoucího požehnání zahrnuti všichni lidé? I nevěřící, i padlí andělé, dokonce i satan? Existuje učení, které se jmenuje universalismus a které hlásá, že ano. Bible však učí, že jen ti, kdo uznali Krista jako Spasitele, jsou zahrnuti do onoho budoucího požehnání. Někteří lidé už patří Bohu. Někdo uvěří třeba zítra nebo dnes odpoledne, jiný za rok. Ale platí jedno: Do budoucího požehnání, do sjednocení, jsou a budou zahrnuti ti, kdo uznali Krista jako záchrance. Živí i zesnulí v nebi i na zemi. V nebi je církev, která zvítězila, na zemi je ta, která zápasí. Budou sjednoceni i andělé v ponebeské oblasti (verše l3-l5).
Bratři a sestry, uvědomme si jednu věc. Tato slova píše vězeň. Člověk, který je v malé kobce přikován k římskému vojákovi. Apoštol Pavel je ve vězení a píše o takové věci. Takový rozlet, taková slova, tak vznešení zjevení! Milí přátelé, to proto, že nás chce strhnout k oslavě Boha, k doxologii. K odpovědnosti žít pro něj a k prožívání té výsady, že jsme Boží, že jsme součástí jeho plánů.
4. Rozsah těchto požehnání (verše 11-14). Už jsem pověděl, že patří věřícím ze Židů i z pohanů. V Pavlově době nebylo zcela jasné, zda toto požehnání patří také pohanům. Tak, jako možná před 300 lety nebylo katolíkům jasné, že toto požehnání patří i protestantům. Bratři a sestry, tři pravdy o sjednocení Božího lidu. 1) Boží lid je Božím vlastnictvím. Bůh nás přijal za dědictví, za své. Problém je při výkladu l4. verše „...jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy“. Naše české překlady interpretují řecký originál trošku zkresleně. My musíme sáhnout i ke Starému zákonu, abychom porozuměli, o jaké dědictví se jedná. O naše dědictví v Duchu svatém (tedy o dary Ducha), anebo se jedná o Boží dědictví, kterým jsme my? To jsou dvě řešení a já se přikláním k tomu druhému. Vždyť Žalm 33,12 říká: „Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem, lidu, jejž si zvolil za dědictví.“ Dědictvím Božím jsme my. Je to samozřejmě i pro nás dědictví, že patříme Bohu, je to naše vlastnictví, úžasná věc, ale pravda skrytá v tomto verši je: Bůh nás přijal za své dědictví, patříme jemu, jsme jeho vlastnictvím. Církev je Boží dědictví a vlastnictví, proto ji mějme v úctě. Jakákoliv ta církev je, ať se nám zdá slabá, neaktivní, možná někdy neživá, nikdy do ní nekopejme. 2) Jak jsme se stali Božím lidem? Opět si to připomeňme. V závěrečném oddílu dnešního textu tuto otázku apoštol Pavel jakoby znovu otevírá. Odpověď zní: Boží vůlí. Z Boží vůle jsme se stali jeho vlastnictvím. Naše členství v Božím lidu není náhodné, je to Boží vůle. To znamená, že nemáme být nečinní. Verš 13 jasně říká, že máme slyšet Boží slovo, máme mu věřit a máme přijmout pečeť Ducha, označení Ducha. Evangelizace a víra jsou potřebné, kázání Božího slova je potřebné, osvobozuje od slepoty a vede k víře. Máme zde posloupnost: zaslíbení, pečeť a závdavek. Bůh nám dal nejen zaslíbení, ale dal nám také pečeť, která nás ujišťuje. A dal nám také závdavek. Co je závdavek? Vezměme si třeba prsten při svatbě – je to manželství? Jistě ne, ale je to závdavek, záruka, že tě budu mít rád, že ti budu věrný. Závdavek dáváme, když něco kupujeme a nemáme plnou částku. Dáváme první splátku, zálohu, abychom získali např. dům nebo auto. Bůh nás ujišťuje tím, že nám dal závdavek Ducha. Část, pouhý zlomek budoucího daru, je závdavek Ducha. Odpověď na otázku, jak jsme byli požehnáni, jak jsme přijali požehnání, tedy zní: z Boží vůle. On nás vyvolil, tak jsme přijali ten dar, a proto jsme se stali Božím lidem. A k jakému účelu? Abychom žili k jeho slávě. Od Boží vůle se přesouváme k Boží slávě. Jednoho dne Pán Bůh s konečnou platností vykoupí svůj lid, který je jeho vlastnictvím. A jak žít k Boží slávě? Klanět se Bohu životem i skutkem. Umožnit dalším lidem, aby viděli Boha. Můžeme v církvi zúžit službu pouze na službu slovem, na svědectví, na evangelizaci, ale přece i ten zaneprázdněný podnikatel má jako křesťan sloužit Pánu Bohu celým svým životem. A on také často slouží a jeho služba je významná. Každý, kdo je součástí Božího království a modlí se a zápasí o Boží dílo, byť by byl třeba nemocný nebo na vozíčku, koná velkou službu. Bratři a sestry, stali jsme se Božím dílem ke konkrétnímu účelu, ke slávě milosti Boží.
Na závěr bych chtěl zopakovat otázky: Jak jsme se stali Božím lidem? Jak jsme přijali Boží požehnání? Pouhou Boží milostivou vůlí. K čemu je toto učení dobré? Myslím, že toto učení se staví tím, že klade Pána Boha do středu dění, proti jakési humanizaci církve, humanizaci křesťanství. Bůh je středem a Pánem církve.
Církev v naší době, v jednadvacátém století, může ohrozit její přílišné polidštění. Nemyslím na to, že bychom víru neměli prožívat osobně a že bychom se neměli chovat lidsky a citlivě, ale když se člověk dostává do středu Božího království, je to špatné. Tam patří Bůh. To, co ohrožuje církev, jsme my. Naše práce, naše skutky, když povyšujeme člověka. Toto učení se staví také proti egocentrismu, proti sobectví, které prožívají lidé ve světě. Dnešní demokratický svět podporuje hlad člověka po vlastní slávě, různými způsoby jej žene k tomu, aby dosáhl svých cílů, slávy, aby realizoval sám sebe. Bůh chce, abychom měli jako členové nového společenství nové hodnoty a nové ideály. Žijeme zde ke slávě a milosti Boží. To, co se nám podaří, je milost Boží a má to sloužit Pánu Bohu ke slávě. Boží lid je Božím vlastnictvím, žije z Boží vůle a žije k Boží slávě. Nechť nás toto slovo povzbudí v našich konkrétních zápasech k tomu, abychom ocenili lépe veškeré Boží požehnání, kterého se nám dostalo, abychom nepřehlédli to, co se stalo, co je i co bude, a abychom byli vděčni. Amen.
S. Stebel,
